PIETNÍ MÍSTO JAVOŘÍČKO

  Javoříčská tragédie

Pohled na osadu Javoříčko před vypálením
V tichém a krásném údolí uprostřed polí a lesů leží Javoříčko. Řadu roků žilo klidně, jen tu tam změnilo nepatrně svou tvář. Zůstalo daleko od ruchu velkoměsta, v bezprostřední blízkosti krasových jeskyní a v lesku hradu Bouzova. Každého příchozího přijala vesnička s otevřenou náručí a hned nabídla příjemné pohostinství.
Javoříčko leží v horském úžlabí Českomoravské vysočiny, vzdáleno asi 14 km západně od Litovle, okres Olomouc. Osada vystřídala dle zemských desek 5 různých názvů: v r. 1348 to byly Javorovice, později Javorové, Javorov, Javoří a poprvé r. 1464 Javoříčko. Severozápadním směrem protéká vesnicí potok Javoříčka, podél jehož obou břehů stály původní domy.
Vesnička se svým okolím je bohatá na přírodní krásy. Ve vzdálenosti asi 1 km se nacházejí velmi pěkné a na krápníky bohaté jeskyně, objeveny v roce 1938. Romantickým údolím potoka Špramku, ve vzdálenosti 1 km od Javoříčka, spatříme skalní útvar zvaný Zkamenělý zámek.
5. května 1945 se krvavou tragédií změnil vývoj vesnice. Německá ruka vypálila a zničila vše, co generace pilnou rukou postavily, ubila životy, které měly ve svobodné zemi spokojeně žít.

  5. květen 1945

Před 9. hodinou ráno začali SS-Manni z bouzovského hradu a jiné vojenské skupiny obkličovat osadu Javoříčko velkým oblkoukem z lesa, od osady Březiny, Veselíčka a obce Střemeníčka. Kolem 9. hodiny byla zapálena pancéřovou pěstí první chata u lesa, patřící p. Františku Lužnému z Konice, a potom postupně od západní strany dům vedle domu, až na malou kapli, hájovnu a školu. Stavení byla zapalována pancéřovými pěstmi nebo fosforovými bombami, které byly hozeny do příbytku okny.
Nikdo neměl přesných zpráv o tom, co se v nešťastné osadě děje. Jen sloupy dýmu a silné rány byly náznakem oné hrůzy a neštěstí. Pokus o pomoc nebo zjištění pravého stavu by byly odsouzením k smrti.
Teprve pozdě odpoledne došly první zprávy. Všichni muži od 15 let, až na ty, kterým se podařilo utéci potokem, skrýt se, nebo kteří byli za prací mimo osadu, byli zastřeleni. Někteří museli lehnout na zem a byli ze zadu popraveni. Mnozí byli utlučeni v hořících domech, kde byly jejich spálené mrtvoly nalezeny. Ti, kteří se chtěli spasit útěkem, byli hlídkami buď zastřeleni mimo osadu nebo vráceni zpět a teprve brutálním způsobem ubiti.
Ženy a děti musely opustit osadu, dobytek vyhnat ze stájí. Několik kusů hovězího dobytka bylo zastřeleno, jiné kusy byly odvedeny neznámo kam.
Celkem bylo zastřeno 38 mužů, nejmladší měl 15 let, nejstarší 76. Tento osud stihl i ty muže, kteří náhodou pobývali v Javoříčku nebo vesnicí a okolím procházeli. Po 13 hodině odtáhlo vraždící komando z Javoříčko zpět na Bouzov. V pondělí 7. května odpoledne několik mladých mužů z nejbližšího okolí, hlavně ze Střemeníčka koná smutnou, ale nutnou práci. Vykopali hlubokou šachtu –asi 2 m -, společný hrob. Kolem půl sedmé večer jsou hotovi. A nyní nastává ten nejsmutnější úkol: Uložit oběti do hrobu. Po dvou deskách byli spouštěni dolů. Ukládali je do dvou řad. Vždy dva a dva na sebe. Očima k východu. Na každého položili smrkovou větvičku. Následně mohli přistoupit k hrobu ženy a děti, kteří se za své dědy, otce, syny a bratry pomodlily.

  Vzpomíná paní Marie Zapletalová z Javoříčka:

Manžel přišel onoho tragického dne kolem 9.hodiny dopoledne domů z Březiny, kde byl za prací. Hned při příchodu domů řekl, že viděl jít k sousedovi, tj. k p. Václavu Vlčkovi, a do myslivny několik německých vojáků. Abych si jeho výpověď sama ověřila, šla jsem se podívat přes plot, kde bylo dobře vidět tím směrem. Skutečně jsem zahlédla už přímo u Vlčků i v myslivně německé vojáky. Mezitím však, než jsem se vrátila nazpět, už přišli i k našemu domku. Venku nebyl od nás nikdo. Sami začali rozbíjet venkovní okna (úderem pancéřových pěstí). Manžel šel do dvora, aby zjistil příčinu. Hned ho začali vyslýchat, kolik tam bylo z pátku na sobotu partyzánů. Při tom si počínali surově – ztloukli ho. To už jsem vyšla i já ven a prosila, aby nás nechali na pokoji, že partyzáni u nás nebyli a my že o nich nic nevíme. Při této výpovědi mne strčil jeden z vojínů tak silně, že jsem se i s dítětem převrátila. Musela jsem ho následovat do kuchyně. Tady se mu znova snažil manžel dokazovat naši naprostou nevinu. Ani to však nic nepomohlo. Jeden z vojáků si sám vzal s kamen zápalky, manžel s ním musel na půdu, kde voják založil oheň. Potom nařídil manželovi odvázat dobytek a mně s dětmi okamžitě opustit dům. Muž chtěl též jít s námi, vrátil se však ještě pro čepici. Než mohl vyjít z domu, já s dětmi jsem už musela jít vesnicí nahoru (s sebou jsem si mohla vzíti jen dětský kočárek). Svého manžela jsem naposled zahlédla, jak byl vojáky veden k Mlčochům, kde byl potom ještě se dvěma sousedy zastřelen. Jejich chtěla (ohořeniny) byla nalezena až na druhý den ve spáleništi. Poznali jsme ho dle cigaretové tabatěrky. Cestou jsem potkávali vojáky od Střemeníčka, Habří, t.j. les od severní strany. Za vesnicí jsme se dali údolím potoka k Veselíčku, kde už byly ostatní uprchlé ženy s dětmi. Tady jsme přestáli všechny ty hrůzy při vybuchování jednotlivých pancéřových pěstí a granátů a při střílení z automatů i kulometů, v obavách o životy svých mužů. Až teprve po 2. hodině odpoledne přišel hospodář Dokoupil, kterého nechali na světě, se zprávou, že všichni muži, kteří zůstali ve vesnici, jsou zastřeleni a všechny domy vypáleny.
Pohled na vypálenou osadu Javoříčko
Areál pietního místa
Společný hrob obětí a pomník
Úprava hrobu - květen 2005

Text Martin Vyhlídal

© Bobik